Až do 19. století neexistovaly kromě církevních řádů a kongregací žádné další organizace, které by se aktivně zabývaly péčí a starostí o raněné a nemocné vojáky. Profesionální lékařská péče chyběla často úplně. Ve vojsku byli jako lékaři často využíváni především lazebníci nebo polní holiči. Dlouhou dobu také nebyla žádným způsobem zaručena lékařům, ranhojičům a především raněným neutralita. Přesto se i v historii můžeme setkat s významnými projevy humanity a počátky péče o raněné. Už ve 12. století například saracenský sultán Saladin uznal neutralitu sanitárního sboru řádu Johanitů a povolil mu poskytovat pomoc raněným křižákům. O zavedení prvních pravidel ošetřovatelství ve vojsku se pokusil například také princ Evžen. Dalším významným počinem v oblasti zkvalitňování lékařské péče raněným bylo založení výcvikového střediska lékařů ve Vídni císařem Josefem II. K většímu rozvoji péče o raněné došlo ale až následkem krvavých válek 19. století.
V roce 1859 proběhla u italského města Solferina jedna z nejkrvavějších bitev v evropské historii. Padlo zde více jak čtyřicet tisíc vojáků a bezpočet jich bylo zraněno. Svědkem této krvavé bitvy se stal švýcarský obchodník Henry Dunant. Po prožití tak otřesného zážitku se rozhodl usilovat o vytvoření organizace, která by pomáhala raněným vojákům a obětem válek. Své myšlenky shrnul v knize „Vzpomínky na Solferino“ a zároveň se s myšlenkou založit organizaci, která by pomáhala raněným a trpícím, obrátil na významné osobnosti ve svém rodném Švýcarsku. První útočiště nalezl Henry Dunant u ženevské Společnosti pro veřejné blaho, jejíž předsedou byl Gustav Moynier. Na schůzce této společnosti dne 9. února 1863 byl jmenován pětičlenný komitét, který měl za úkol připravit podklady pro vznik nové humanitární organizace. Byl tak stanoven tzv. „výbor pěti“, do něhož byli zvoleni Gustave Moynier, Louis Appia, Theodore Maunoir, generál Henri Guillaume Dufour a Henry Dunant. Tento přípravný komitét se později prohlásil za stálý Mezinárodní výbor a začal připravovat mezinárodní konferenci, kde by došlo k vyhlášení nové humanitární organizace.
Místem konání mezinárodní konference se stala Ženeva. Pozvání k účasti ve dnech 26. – 29. října 1863 přijalo 36 zástupců ze 16 evropských států – Rakouska, Švýcarska, Itálie, Španělska, Velké Británie, Francie, Švédska, Nizozemska, Ruska, Pruska, Bádenska, Bavorska, Hannoverska, Hesenska, Saska a Wirtenberska. Právě na této mezinárodní konferenci byla ustanovena mezinárodní organizace Červený kříž. Účastníci konference přijali zároveň tzv. Rezoluci konference, která vyzývala ke zřizování Výborů pro pomoc raněným v době míru, k výcviku a přípravě ošetřovatelů a k dodržování zásad neutrality a nedotknutelnosti raněných a ošetřujícího personálu. Znakem nové organizace se stal červený kříž, obrácená vlajka Švýcarska a za hlavní heslo nové organizace bylo vybráno sousloví : Milosrdenství mezi zbraněmi („Inter arma caritas“).
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one